Duben 2018

Delfi vypráví | Jedna "úžasná" cesta autobusem

11. dubna 2018 v 14:17 | Tyrkysový Delfín |  Příběhy z mého podivného života
Ahoj! Po dlouhé době pro vás mám nový článek! Dnes jsem se rozhodla napsat něco jako storytime, což je formát, který já znám asi hlavně z youtube, ale vůbec se mi nelíbí ten název, takže ho vymyslím, až tenhle článek dopíšu :D

A teď už k samotné příhodě.
Jak možná víte z minulých článků, jsem z vesnice a jelikož chodím na osmiletý gympl, musím dojíždět do města asi patnáct kilometrů vzdáleného. Což znamená, že ve škole jsem naprosto závislá na autobusech, jinak se nedostanu domů. Některé dny, jako například úterý, máme osm hodin, což znamená, že končíme o čtvrt na čtyři. Bohužel, mně jede autobus až o čtvrt na pět. Nebo jsem si to aspoň do dneška myslela.
Po skončení poslední hodiny jsem nějak musela využít čas, než mi pojede autobus. Tak jsem šla s kamarádkou do města a když mi zbývalo asi deset minut, otočila jsem se a šla zpět směrem k zastávce. Moje autobusy jezdí ze dvou zastávek, které jsou od sebe vzdálené asi 200 metrů a dva přechody. Tenhle můj autobus měl jet z té vzdálenější. Zrovna jsem čekala na přechodu, když v tom kolem mě projel autobus s nápisem mé vesnice. V první chvíli jsem málem dostala infarkt, co tady ten autobus proboha dělá tak brzo a proč jede na jinou zastávku, než má. Následně jsem se rychle rozběhla na tu druhou zastávku a výkonem hodným jedničky z těláku (já měla dvojku, mimochodem xD) jsem stihla na poslední chvíli doběhnout. Až později jsem si uvědomila, že jsem tímhle autobusem už asi měsíc nejela (buď nám odpadaly hodiny a nebo mě mamka vyzvedla) a že se měly měnit zase jízdní řády, protože po předchozí změně bylo hodně nespokojených.

Ale abyste si nemysleli, že to bylo všechno.
Sedla jsem si na první dvě volná sedadla hned za řidičem, kde mě nemohl vidět kvůli stěně oddělující ho a sedadla. Ne, nebyl to můj záměr, fakt ne :D No a tak si v klidu projíždím instagram, když najednou vzhlédnu a jsem v úplně neznámé vesnici. Ten den jsem málem dostala svůj už druhý infarkt xD Podle mobilu jsme ale jeli jen asi dvacet minut a má cesta trvá nejméně čtyřicet, takže varianta, že bych svoji zastávku přejela nepřicházela v úvahu. Kdysi jsem v té vesnici, kterou jsme projížděli byla na výletě a tak jsem věděla, že od města, kam chodím do školy není daleko. Když ale autobus zahl do vesnice, kterou jsem neznala ani podle názvu a poslední člověk v autobusu vystoupil, fakt jsem se lekla. Navíc, aby toho nebylo málo, z čeho se znepokojovat, zhasla taková ta informační tabulka, kde se zobrazuje další zastávka. Co když teďka pojede zpátky do města na parkoviště? Co když tohle byla konečná a on kvůli tomu, že mě nemůže vidět v zrcátku, ani neví, že tam ještě jeden malý chudáček zůstal? Takové myšlenky mě provázely následujících deset minut, během nichž se autobus stihl otočit a vyrazit zpět. Pak naskočila obrazovka a když ukázala, že další zastávka je vesnice, kterou následuje moje zastávka, hodně se mi ulevilo.
No a samozřejmě jako správný blogger jsem během pěti minut, kdy jsem se trochu vzpamatovala, vytáhla mobil, otevřela poznámky a začala psát začátek tohoto článku, který jste četli před chvílí. A tyto řádky, které čtěte nyní, píšu druhý den, taktéž v autobuse. Vím, velice důležitá informace :'))

Doufám že se vám článek líbil a do komentářů mi prosím napište, jestli byste chtěli na mém blogu další "storytime".

Užívejte jaro!
Lachtan.