Delfi a jazyky

5. září 2018 v 21:24 | Tyrkysový Delfín |  Mé 'kouzelné' já
¡Hola! / Hi! / Bonjour! / Ahoj! / Hallo! / Привет! / Ahoj! / Szia! / Ni hao (ok, u tohohle si fakt nejsem jistá, jak se to píše v naší abecedě xD)

Obávám se, že víc toho asi neznám...

Snad už tu ani nebudu komentovat to, jak jsem před 2 měsíci říkala, že se budu blogu více věnovat...

Článek na tohle téma mám rozepsaný už asi od června, ale upřímně se mi vůbec nelíbil a tak ho celý píšu znovu. Nu a jak jste nejspíš z názvu a možná z trochu upgradovaného "ahoj" pochopili, tím úžasným tématem budou jazyky!
 

Delfi v Praze aneb moravák na výletě

8. července 2018 v 17:37 | Tyrkysový Delfín |  Příběhy z mého podivného života
Ahoj! Říkám si, že se začátkem prázdnin bych se mohla začít maličko víc věnovat blogu. A tak přicházím s článkem, který obsahuje mé dojmy z mé první návštěvy Prahy po asi... 3 letech? Tak nějak xD Paradoxní je to, že ho píšu v Řecku. Prostě do teď tak nějak nebyl čas (jinak řečeno: Delfi byla líná) a tak ho musím dopisovat až teď. Ale nemusíte se bát, o Řecku bude taky článek (tedy doufám, protože zdejší wifi je fakt luxusní xD) a věřte mi, že bude stát za to (nebo aspoň doufám :D)
A teď už tedy k mému výletu, protože víc textu v závorkách by tenhle článek už nesnesl. Máte jedinečnou možnost zjistit, jak vidí Prahu někdo, kdo většinu svého života strávil na vesnici, ještě k tomu na Moravě!

Lama bez vyznamenání

21. června 2018 v 17:18 | Tyrkysový Delfín |  Mé pesimistické názory na okolní peklo
Zdravím!
Původně jsem chtěla vydat něco úplně jiného, ale vzhledem k mé aktuální náladě asi-tě-zabiju-a-chytnu-hysterický-záchvat jsem si řekla, že by bylo fajn se někam vypsat a spíš než si své skvělé a pozitivní pocity vybíjet na někom z mého okolí, je raději všechny vecpu do tohohle článku.
Pokud vám snad tady budu připadat víc naštvaná nebo ukňouraná, nedivte se prosím. Poslední dobou jsem děsně přecitlivělá a brečím nebo se vztekám kvůli každé kravině xD

No dobrá. Co je tedy důvodem mé špatné všenenávistné nálady? Možná jste to tipli - vysvědčení. Ano, ten ohavný kus papíru, který je ve většině případech téměř k ničemu, ale vám působí spoustu problémů.

Vždycky jsem měla dobré známky. Ne, když říkám dobré, nemyslím trojky. Vždycky jen jedničky, na gymplu potom i dvojky, ale nikdy jsem na vysvědčení neměla nic horšího, ani z těch předmětů jako matika nebo fyzika. Odjakživa patřím v učení mezi tu lepší část studentů. Ale jeden předmět mi nejde už od základky (tam ale ještě byli normální a nehrotili to xd). Vlastně ten předmět není ani nějak podstatný, maturita se z něj taky nedělá a nejspíš se mě nikdy nikdo na nic ohledně něj nezeptá. Horší je, že se ho prostě nemůžete naučit jen tak za pár dní, prostě to chce mít talent (nebo spíš nemít antitalent?). Tím se výběr zužuje na tři předměty - výtvarka, hudebka a tělocvik. A jelikož výtvarka mi jde a baví mě, na hudební uměleckou školu chodím (teď už vlastně lépe řečeno chodila jsem) devět let, zbývá nám jediná možnost - tělocvik.
Nesnáším běhání, nesnáším bezdůvodné skákání do písku nebo obíhání okolo hřiště jako křeček v kolečku. Nesnáším dělat výmyky na hrazdě, ze kterých se vám tak akorát zatočí hlava, spadnete a dostanete otřes mozku. Doslova nenávidím obíhání okolo met tam a zpátky, jen aby se zjistilo, jestli mi to potrvá déle než deset sekund. A ještě víc nesnáším, když se snažím jak nejlíp můžu, ale stejně to nemá téměř žádné výsledky.
Asi nejsem úplně největší fanoušek atletiky, jaký kdy žil. Ale to rozhodně neznamená, že bych se nesnažila a úplně na to kašlala. Tahle snaha se ale evidentně vůbec necení. U nás na výběrové škole mají tabulky, podle kterých musíme běhat, skákat, šplhat a podobně, takže člověk jako já, kterému to prostě nejde, nemá sebemenší šanci. Doteď jsem za pomoci své mámy vždy dokázala vysvětlit učiteli, že prostě tenhle talent se u nás v rodině nedědí, a tak z mé horší trojky nějak udělal dvojku. Ale hádejte, co se mi dnes objevilo v Bakalářích (systém na zapisování známek)? Správně, trojka! Má první trojka v životě je v osmé třídě z těláku. A přesně kvůli tomuhle předmětu nebudu mít ani vyznamenání. Kdybych ho alespoň neměla kvůli něčemu jako fyzika, tak by to pořád dávalo víc smysl, než že za to může jeden přiblblý tělocvikář, který má potřebu mi dát trojku.

Vlastně ani nevím, proč mi to tak vadí. Rodiče jsou toho názoru, že na známce z tělocviku nezáleží, takže doma mít problémy nebudu. Od mých drahých přátel se asi dočkám pár poznámek, ale to pořád není nic, kvůli čemu bych se měla hroutit. Asi se mi prostě jen psychicky příčí, že bych měla mít z čehokoliv horší známku než dvojku. Musím říct, že mě to dost deptá. Protože přece co záleží na tom, že mám jedny z nejlepších známek z cizích jazyků z celé třídy? Co záleží na tom, že se mi povedlo vybojovat jedničku z matiky? Co komu sejde na tom, že celej rok se snažím, abych měla dobré známky a abych měla aspoň to vyznamenání, když nic? Nikomu. Protože přece stačí jeden předmět k tomu, abych měla na tom zatraceném kusu papíru "prospěla" a zařadila se tak mezi všechny ostatní, kteří mají trojky čtyřky a celý rok nic nedělají.

Na druhou stranu, je to podmět k zamyšlení. Tohle pro mě určitě není motivace. Spíš mě to nutí přestat dělat úplně všechno a jen se utápět v tom, jaká jsem lama, která nic neumí. Nevím, jaká je šance, že tohle někdy bude číst někdo, kdo by s tím mohl něco dělat, ale přece jen to stojí za pokus. Opravdu je tohle to, co chcete? Fakt vám stojí za to deptat tu ty, kteří prostě některý z těchto předmětů, které se nedají tak snadno naučit, neumí? Vážně máte potřebu hodnotit něco, co většina lidí nedokáže příliš ovlivnit?

Já osobně jsem zastánce názoru, že tělocvik by se neměl hodnotit. Neříkám, že by se měl zrušit, ale neměl by se známkovat, a když už tak ne podle tabulek, ale podle toho, jak se kdo snaží. Totéž samozřejmě platí i pro výtvarku a hudebku, protože nikdo nedokáže ovlivnit, jestli umí zpívat nebo kreslit.

Pokud vás to napadlo, tak ano, i já sportuji. Plavu, lyžuji a s rodiči chodíme o víkendech po horách. Nu ale to se přece neznámkuje, že?

A na závěr - zítra máme tělocvik. To znamená, že introvertní Delfi si připravuje řeč na téma kažení vysvědčení snaživým lidem, kterou bude mít tu čest vyslechnout její oblíbený učitel tělocviku. Nezaručuje, že se při tom nerozbrečí nebo naopak nenaštve (druhá možnost se mi upřímně zamlouvá víc), ale vynasnaží se jak nejlépe umí a doufá, že to bude mít lepší výsledky, než její snažení v tělocviku. A taky doufá, že nezdrhne.
Držte mi palce!

A já zase držím palce vám, ať vám vaše vysvědčení nezkazí žádný idiot a ať se máte jen samé pěkně známky.

Delfi.
 


Život s králíkem | spring edition

19. května 2018 v 9:50 | Tyrkysový Delfín
Ahooj!
Tak zase po dlouhé době s novým článkem, jeej! Dnes tedy na téma "Život s králíkem", konkrétně v jarní edici.


Možná si pamatujete, že jsem už jeden takový článek psala, jenže to bylo v zimě. Teď je to mnohem zajímavější.

Začnu asi tím, kde Ňulí tráví většinu svého času. Můžete hádat, kde. Pokud jste tipovali zahrada, tipovali jste správně. Opravdu tráví docela dost velkou část dne na naší zahradě. Teda teď už vlastně její zahradě. V době, kdy doma nikdo není zůstává v kleci, pro případ, že by začalo pršet, ale jakmile někdo dorazí domů, doslova "vypustí Krakena" (tímto způsobem vznikla jedna z jejích přezdívek..). Stačí otevřít dvířka klece, králík vyskočí a vyběhne na zahradu. Dřív jen pod dozorem, teď už ji nechávám, ať si běhá kde chce, protože je stejně mnohem děsivější a zlejší než všechno, co by ji na zahradě mohlo potkat (jakože nepotká, protože naší zahradě se vyhýbají i vrabci). To je ještě ale v pohodě. Horší je jí pak na noc dostat zpátky. Hlavním důvodem je to, že našla na naší malinké zahradě místa, o kterých jsem ani netušila, že tam jsou. Třeba že za hromadou dřeva je kousek místa jsem zjistila, až když se odtamtud začalo ozývat králičí vrčení. Objevit ji sice není úplně jednoduché, ale časem se u vás vyvine takový radar na králíky, protože její skrýše jsou většinou dost předvídatelné. Jednou za pár dní je ale mění, takže je stejně musím obejít všechny, abych ji našla.
No ale pravá "zábava" začíná, až když vím, kde je. Pak totiž přichází na řadu ji chytit.

No a jak už jsem zmiňovala dřív, Ňulí není úplně mírumilovná. Vlastně je docela dost zlá. Hlavně nevěřte nikomu, že králíci jsou milí, přátelští a mírumilovní - je to past! Mám od ní na rukách škrábance, modřiny a kousance, že si někteří lidé myslí, že chovám hada (když vás kousne předníma zubama, tak to tak fakt trochu vypadá xD). A teď si představte, že něco takového se ukryje dejme tomu ve škvíře mezi zdí a naskládáným dřevem a jediný způsob, jak to vytáhnout, je strčit tam ruce. Nejenže vás to pokouše a poškrábe. Ono to navíc ještě zdrhne! Odlov našeho králíka je práce minimálně pro dva lidi. Většinou to trvá tak čtvrt hodiny až hodinu, záleží na tom, jak moc špatnou náladu má.
Tím se dostávám ještě k jednomu tématu, a to jsou králičí emoce. Nevím, jak je to u ostatních králíků, ale Ňulí má jen dvě emoce - umí mít neutrální náladu, nebo být naštvaná. Má z něčeho strach? Vzteká se. Něco se jí nelíbí? Vzteká se. Má hlad? Vzteká se.
Takže když to shrnu, mám agresivního zahradního králíka, co kouše jako had. Věřte mi, že to nechcete!

Teď ještě jedno úplně jiné téma - koukali jste na Eurovizi? Já ne :D Ale pouštěla jsem si ty písničky později na youtube a musím říct, že "česká" se ní vůbec nelíbí xD U mě vede Finsko a Dánsko, ale tak trochu nerozumím, proč vyhrálo to, co vyhrálo - uznávám, že asi zpívat umí, ale ta písnička je prostě... jak to nazvat slušně... odpad? :D Jo, to by šlo.
Pro ty, co absolutně netuší, o čem mluvím, se omlouvám za minutu vašeho času, který jste tímhle ztratili XD

Během pár dnů vyjde určitě další článek, zkusím teď vydávat častěji ^^ Má aktivita je na bodě mrazu...
Lachtan!

Delfi vypráví | Jedna "úžasná" cesta autobusem

11. dubna 2018 v 14:17 | Tyrkysový Delfín |  Příběhy z mého podivného života
Ahoj! Po dlouhé době pro vás mám nový článek! Dnes jsem se rozhodla napsat něco jako storytime, což je formát, který já znám asi hlavně z youtube, ale vůbec se mi nelíbí ten název, takže ho vymyslím, až tenhle článek dopíšu :D

A teď už k samotné příhodě.
Jak možná víte z minulých článků, jsem z vesnice a jelikož chodím na osmiletý gympl, musím dojíždět do města asi patnáct kilometrů vzdáleného. Což znamená, že ve škole jsem naprosto závislá na autobusech, jinak se nedostanu domů. Některé dny, jako například úterý, máme osm hodin, což znamená, že končíme o čtvrt na čtyři. Bohužel, mně jede autobus až o čtvrt na pět. Nebo jsem si to aspoň do dneška myslela.
Po skončení poslední hodiny jsem nějak musela využít čas, než mi pojede autobus. Tak jsem šla s kamarádkou do města a když mi zbývalo asi deset minut, otočila jsem se a šla zpět směrem k zastávce. Moje autobusy jezdí ze dvou zastávek, které jsou od sebe vzdálené asi 200 metrů a dva přechody. Tenhle můj autobus měl jet z té vzdálenější. Zrovna jsem čekala na přechodu, když v tom kolem mě projel autobus s nápisem mé vesnice. V první chvíli jsem málem dostala infarkt, co tady ten autobus proboha dělá tak brzo a proč jede na jinou zastávku, než má. Následně jsem se rychle rozběhla na tu druhou zastávku a výkonem hodným jedničky z těláku (já měla dvojku, mimochodem xD) jsem stihla na poslední chvíli doběhnout. Až později jsem si uvědomila, že jsem tímhle autobusem už asi měsíc nejela (buď nám odpadaly hodiny a nebo mě mamka vyzvedla) a že se měly měnit zase jízdní řády, protože po předchozí změně bylo hodně nespokojených.

Ale abyste si nemysleli, že to bylo všechno.
Sedla jsem si na první dvě volná sedadla hned za řidičem, kde mě nemohl vidět kvůli stěně oddělující ho a sedadla. Ne, nebyl to můj záměr, fakt ne :D No a tak si v klidu projíždím instagram, když najednou vzhlédnu a jsem v úplně neznámé vesnici. Ten den jsem málem dostala svůj už druhý infarkt xD Podle mobilu jsme ale jeli jen asi dvacet minut a má cesta trvá nejméně čtyřicet, takže varianta, že bych svoji zastávku přejela nepřicházela v úvahu. Kdysi jsem v té vesnici, kterou jsme projížděli byla na výletě a tak jsem věděla, že od města, kam chodím do školy není daleko. Když ale autobus zahl do vesnice, kterou jsem neznala ani podle názvu a poslední člověk v autobusu vystoupil, fakt jsem se lekla. Navíc, aby toho nebylo málo, z čeho se znepokojovat, zhasla taková ta informační tabulka, kde se zobrazuje další zastávka. Co když teďka pojede zpátky do města na parkoviště? Co když tohle byla konečná a on kvůli tomu, že mě nemůže vidět v zrcátku, ani neví, že tam ještě jeden malý chudáček zůstal? Takové myšlenky mě provázely následujících deset minut, během nichž se autobus stihl otočit a vyrazit zpět. Pak naskočila obrazovka a když ukázala, že další zastávka je vesnice, kterou následuje moje zastávka, hodně se mi ulevilo.
No a samozřejmě jako správný blogger jsem během pěti minut, kdy jsem se trochu vzpamatovala, vytáhla mobil, otevřela poznámky a začala psát začátek tohoto článku, který jste četli před chvílí. A tyto řádky, které čtěte nyní, píšu druhý den, taktéž v autobuse. Vím, velice důležitá informace :'))

Doufám že se vám článek líbil a do komentářů mi prosím napište, jestli byste chtěli na mém blogu další "storytime".

Užívejte jaro!
Lachtan.

Moje domácí zoo

15. března 2018 v 21:07 | Tyrkysový Delfín
Ahoj! Vzpomínáte si na loňský článek (mám pocit že je z listopadu) o mém králíčkovi? Tak dnešní článek bude na něj tak částečně navazovat, ale bude tu i pár informací navíc! Jo kdyby vás to zajímalo, tak tenhle článek píšu v křesle, králík je tu tak nějak nacpaný vedle mě a pěkně hřeje, což je super, protože venku je -15 :D
(Áno, tenhle článek mám rozepsaný už dlouho, od doby velkých mrazů xD)



Tak abych tak nějak shrnula můj život s králíčkem.
Za těch pár měsíců, co ji mám, se mi z Ňulí podařilo vychovat docela mazlivého tvora, který když nic, tak minimálně nesyčí na každého, kdo přijde. To se sice občas stává i teď, ale už to není ani zdaleka tak často jako před třemi měsíci. Prsty mi hryže stále, drápe a chňápe pořád stejně.
Největší můj úspěch jakožto vychovatele králíka je ale bezpochyby to, že teď už se nechá nosit v náručí. Ne nijak dlouho, ale na přenos z klece na gauč a zpět to stačí.
Občas má takovou divnou náladu, kdy se mě snad úmyslně pokouší naštvat tím, že zaleze za šuplíky a počítač, odkud ji téměř nedokážu dostat ven. K tomu si beru na pomoc mou dávnou hračku - malinkej smeták, který Ňulí upřímně a z celého srdce nenávidí. Když se mi jí podaří dostat ven, dlouho na mě syčí a nakonec si uraženě zaleze do klece nebo někam, kam na ni nebudu moct.
Jediné štěstí je, že klec má obvykle v chodbě v přízemí a já spím v patře. Ptáte se, proč? No to je docela jednoduché. Náš malý roztomilý králíček se v noci mění ve zlou a nepřiměřeně své velikosti hlučnou mrchu. Škrábe po dně klece, lomcuje s mříží a stěhuje všechno, co jsem jí v kleci pracně nepřidrátkovala. Ach, to byly časy, když ještě miska měla své místo a napáječka zůstávala ve vzpřímené poloze!

Co je nového?
Nevím jestli jsem to někde zmiňovala, ale chováme rybičky. Jenže ty, co jsou v akváriu teď, jsou takový malý bestie, který má drahá sestra dotáhla pravděpodobně z rybníka, ale to je tajemství, které nejspíš zůstane navždy ukryto. Nějak se jim ale před týdnem podařilo své hejno o přibližně 20 jedincích zredukovat na 8, bez zjevné příčiny. Fakt nevím čím to, teplota vody byla v pohodě (už se mi jednou rybky tak trochu uvařily, tak na to dávám bacha). Nu, ale tak rybičky nám stále žijí, takže bych to brala jako úspěch!

Nová sviňucha!
Áno Áno, máme další zvířátko. Křečka. Teda konkrétně sestra má další zvířátko. Přitáhla ji od kamarádky, protože by ji prý jinak předhodili hadovi a tak máme zase nový přírůstek. Tak nějak jsem se s ní sžila, ale králíčka mám stejně nejradši :D Ale já k ní (jsem zapomněla zmínit - jmenuje se Sušenka) ani moc přístup nemám, protože je pod trvalým dozorem mé drahé sestry.

A mimochodem, zrovna mám jarní prázdniny. Ano, až teď! Jsme asi poslední :D To by nejspíš ani tak nevadilo, kdybych ovšem nebyla nemocná. Jop, prostě si to umím naplánovat! Na druhou stranu, má to i svá pozitiva. Zůstala jsem doma už v pátek a celý víkend se válela, protože nic víc jsem nezvládala. Jediné co, tak v neděli jsem na chvíli vylezla na zahradu, protože na slunku bylo dvacet stupňů a to je víc, než kolik je u nás v obýváku xD Králíka jsem vzala s sebou (poprvé) a docela se jí venku líbilo, tak se tam zas až se znova oteplí vydáme. No a od neděle jsem u babičky a dědy, kde je to super! Ach, špagety, jak já vás miluju! Zítra se vracím domů a o víkendu toho ještě asi moc dělat nebudu, protože mi mamka pomalu ani nedovolí po nemoci vystrčit čumák z domu :D

A co vy? Máte nějaké zvířátka?
A co jste dělali o jarních prázdninách? (Pokud jste nějaké měli :D)

Užijte si nadcházející víkend!
Lachtan!

Souhrn některých tvorů na sjezdovkách

20. února 2018 v 20:06 | Tyrkysový Delfín
Zdravím, dnes tu mám již slibovaný článek o některých typech lidí vyskytujících se na sjezdovkách! Veškeré informace v tomto článku jsou psány z mé vlastní zkušenosti a je možné, že je budete vidět trochu jinak (nebo naopak bude souhlasit s každým mým slovem, těžko říct). A zdaleka jsem neuvedla všechny typy, spíš jsem zmínila ty, které potkávám a které mě štvou nejčastěji :D

Zákeřná malá bestie
Věk těchto tvorů se obvykle pohybuje od 2 do 8 let. Často ale vůbec nevíte, kvůli čemu že jste to spadli či museli velice nenadále zastavit, nanejvýš jste tak viděli barevnou šmouhu, která kolem vás projela přinejmenším rychlostí zvuku. Objet pomalejší zástupce tohoto druhu je prakticky nemožné a vyhnout se jim zrovna tak.

Profesionální zákeřná bestie
U tohoto druhu si musíte zvyknout, že prostě nezastavuje. Jezdí si rychle, často někde na okraji sjezdovky, ale pokud se mu připletete do cesty, nezbývá vám nic jiného, než uhnout. Jediné pozitivum je, že alespoň umí jezdit a nepadá.

"Sjezdovka je postel!"
Většina zástupců tohoto druhu jsou snowboardisté, ale ani zdaleka to není pravidlem. Obvykle si za své místo k odpočinku vyberou nejméně vhodné místo, pokud možno uprostřed sjezdovky a v úplně nejlepším případě tak, aby překáželi co nejvíce lidem. Mezi oblíbené činnosti tohoto druhu patří lezení, focení selfieček a v některých případech také svačení či pití čehokoliv.

Vláááček!
Do této skupiny patří převážně začínající lyžaři, kteří jezdí s instruktory. Vyznačují se tím, že instruktor jede několik metrů před (většinou) dítětem, nejlépe pozadu, aby mohl sejmout co nejvíce lidí a dítě se mezitím snaží nespadnout. V případě užších sjezdovek je téměř nemožné je předjet.

Předbíhač
Hlavně aby nemusel čekat o půl minuty déle na vlek! Nedělá mu problém protlačit se skrz dav lidí čekající na lanovku a slovo tolerance mu nic neříká.

Samouk
Poměrně nenápadný a nekonfliktní druh, obvykle absolutní začátečník, tudíž jezdí pomaličku a tráví více času na zemi než na nohou. Není těžké se mu vyhnout a až na to, že občas poněkud neočekávaně zatočí nebo spadne (nebo oboje), je naprosto bezproblémový.

Až moc sebejistý blboun
Tento druh často přeceňuje své schopnosti. Obvykle nabere příliš vysokou rychlost, něco nezvládne a skončí na zemi. To, že zkouší přejet skokanský můstek nebo se pokouší o nějaké triky určitě není výjimkou, většinou ale jejich pokusy končí neúspěšně.

Little experiment | About my holidays

7. února 2018 v 19:43 | Tyrkysový Delfín |  Příběhy z mého podivného života
Hi everyone! Today I have some really special post for you. This post will be only in english! It's just a little experiment, and maybe I'll do some mistakes, so please if you find some mistakes, write it to comment, thanks! ^^ Please, don't judge me, I know my english is... I think "bad" is still too good word. I'm only thirteen years old and I'm still learning.
I got this idea when I was reading Wex's post - she want to practice her english. So be sure to check her blog!
This post will be about my "half-year holidays" (it's my own translate and I know it's quite weird xD)
Last year i wrote i visited dentist at these holidays. And this year I visited him again... I was really scared, but finally it was ok. After that I went on something like [tábor] (i don't know how to say it in english xD Maybe "camp", but this is a bit different). It was so amazing! At friday we were in Aquapark and it was really funny. At saturday we went on a trip - finally we found the secret house in the forest which we couldn't find in summer (i wrote about it few months ago). We eat some [špekáčky] (I think this word doesn't exist in english :D).
At sunday we went on another trip to forest.
I was really happy, because I met some of my friends and I really enjoyed it <3
I know this wasn't very long post, but my english skills don't allow me to write longer text.
Do you like this experiment? Should I'll write some simillar in future? And do you understand me? :D
Bye for now end enjoy the week!
Sea lion!

Taková směs úplně všeho

23. ledna 2018 v 22:33 | Tyrkysový Delfín |  Příběhy z mého podivného života
Ahoj! Po docela dlouhé době tu jsem opět s článkem, tentokrát s velice nápaditým názvem a ještě úžasnějším obsahem! Chtěla bych vám popsat pár mých zážitků a událostí, které se mi v posledních dnech staly.

První tématem je škola.
Nevím jak vy, ale já mám za sebou dva nejvíce stresující týdny v celém školním roce. Už toho mám fakt plné zuby - nedělám nic jiného, než že se učím a stresuji se, co zase neumím nebo na co jsem zapomněla. To je taky důvod, proč jsem tu týden vůbec nebyla. No ještě s tím sice mělo co dělat to, že se mi absolutně nechtělo, neměla jsem inspiraci a psychicky jsem byla naprosto vyčerpaná. Ale to je detail, o kterém nikdo nemusí moc vědět. Že ne?

Počasí, to jest další téma mého podivného a nesouvislého vyprávění.
Docela mi už leze krkem, jak vždycky nasněží, během dne to částečně roztaje, přes noc zmrzne, ráno jsou chodníky chvíli naprosté kluziště a pak ta břečka zase roztaje. Ne že by mi vadilo, že je sníh, ale mohlo by trošku mrznout :D
Ale tahle má nenávist k tomuto ohavnému počasí není jen tak - stala jsem se totiž jeho obětí. Ta břečka se totiž ráda drží na botech. Hlavně když si je někdo před vstupem do autobusu zapomene oklepat. A to se to pak pěkně všechno nanosí hlavně na schůdky, kterými se nastupuje a vystupuje. No a hádejte kdo byl nejšikovnější, nestihl se včas chytit a uklouzl? Ano, Delfi! Yeeey! Takže mám na noze krásnou modřinu tvaru hrany schůdku.
Na druhou stranu se teď na chladnějších místech udrží sníh a to pro mě znamená, že můžu jezdit lyžovat. S potěšením můžu konstatovat, že jsem letos ani jednou nespadla a to už jsem byla na lyžích třikrát.

Poněkud zvláštní téma na to, že je leden - letní prázdniny!
Ty už mám téměř celé naplánované, přičemž nejlepší částí bude nejspíš týdenní dovolená v Řecku na ostrově Zakynthos. A stejně jako loni jedu i letos na pár táborů a na týden stanovat, tentokrát do kempu poblíž Českého Ráje. Ale o tom, stejně jako loni napíšu samostatný článek.

A když už jsme u těch plánovaných článků, těch tu taky pár mám. Jeden z nich bude určitě poslední díl projektu bestie. Další bude článek o mém soužití s králíkem, protože od minulého článku, ve kterém jsem ho zmiňovala, se mi podařilo z ní vychovat i docela mazlivé stvoření. Docela. Ale o tom až v již zmíněném článku. A poslední plánovaný článek, který paradoxně vyjde asi nejdříve jsou typy lidí, které potkávám na sjezdovce, převážně z mých zkušeností.

Pro dnešní článek by to bylo asi všechno, snad se mi další podaří vydat dřív. A ještě bych malém zapomněla - ještě jsem nepřivítala nové affs! Jsem moc ráda, že tu jste se mnou a že mě podporujete v těchhle mých kravinách <3

Mějte se hezky
Lachtan!

Můj typický den

14. ledna 2018 v 7:00 | Tyrkysový delfín |  Mé 'kouzelné' já
Ahoj!
Tenhle článek plánuju už dlouho, ale píšu ho až teď (Jen tak mimochodem, tuhle větu jsem psala před rokem, měla jsem ji v rozepsaných článcích). Dnes vám tedy popíšu můj typický den.



Kam dál